Sledovat, či nesledovat novinky na trhu?

V několika rozhovorech s autory deskových her jsem zaznamenal, že autoři deskovek ne vždy sledují novinky na trhu – a současně s tím reakci lidí, že je to velká chyba. (Naposled např. rozhovor s vydavatelem Matym.) Já sám novinky na trhu také nesleduji a tak se řadím do stejné kategorie.

Ačkoli jsou lidé, jak se zdá, přesvědčeni, že je to automaticky špatný přístup, osobně toto přesvědčení nesdílím. Troufám si také tvrdit, že rozumím důvodům, proč to ti autoři říkají.

Je třeba si uvědomit dvě věci. Za prvé, že tzv. novinky, tj. nově vydané hry, jsou součástí určitého byznys plánu nějaké firmy, a proto ty novinky uvedla na trh. Nejsou to nutně "ty nejlepší hry", ale pro firmu hry komerčně zajímavé. To, že někdo nesleduje novinky na trhu, tj. hry, které mají toho času pro někoho komerční potenciál, neznamená, že žije ve vzduchoprázdnu a že se nesetkává s kvalitními hrami, které jsou třeba jen v pozadí. Např. já znám desítky logických her z 8-bitových počítačů, které jsou již zapomenuty a netvoří dnes nějakou moderní vlnu. Ale jejich kvalita je často mnohem vyšší než těch, které tu moderní vlnu tvoří.

Za druhé, přílišným sledováním cizích nápadů se mozek dostane do módu určitého napodobování a přestává být originální. Syntetizuje jen to, co vstřebá. Abych to ilustroval na příkladu, je to jako to popisoval anglický filozof David Hume, že pokud člověk vidí ptáka a vidí koně, jeho mozek pak ve fantazii stvoří maximálně okřídleného koně.

Usilovat o originalitu za každou cenu bývá kontraproduktivní. Není ale radno podceňovat lidský mozek v tom smyslu, že aby mohl něco vymyslet, musí nutně sledovat dění okolo. A už vůbec ne dění, které mu defacto vnucuje trh.

Dalším rozměrem je, že hry, které jsou komerčně zajímavé, netvoří automaticky nějaký mustr pro ostatní. To, že se nějaká hra prodává, svádí často k myšlence, že se bude prodávat i podobná hra, resp. její modifikace. Ale tak to není. A představa, že originální, zcela nová hra, se prodávat nebude, protože se zásadně nepodobá na žádnou z těch, které se prodávají, je absolutně naivní.

Vodítkem nejsou ani crowdfundingové kampaně. Množství lidí, kteří jsou bezprostředně ochotni podpořit vznik nové hry, sice může naznačovat nějaký indikátor toho, že je o hru aktuálně zájem, ale opačná implikace neplatí. Některé hry se velmi dobře prodávaly i přesto, že původně nebyly nijak zvlášť podpořeny v rámci crowdfundingové kampaně nebo v ní úplně selhaly. Dá se říci, že crowdfundingová kampaň je zase určitý druh marketingového pole, kde hra může a nemusí zaujmout (snadno to ovlivní např. samotná prezentace hry, finální cena nebo platforma, na které crowfunding běží). Takže ani to spolehlivě neodpoví na otázku, zda o hru v konečném důsledku bude nebo nebude zájem.

Nakonec jsou tu digitální verze. Od vydavatelů jsem často slýchával větu: "To, co funguje v digitálním světě, často nefunguje ve fyzickém a naopak." Taková úvaha je v pořádku, i podle mé zkušenosti bývá cílová skupina uživatelů počítačových her jiná než cílová skupina hráčů deskových her a automaticky se nekryjí. Nicméně neplatí to absolutně: Překročí-li se nějaká mez, kvantita uživatelů, ať už v jednom nebo druhém světě, nelze podceňovat její potenciál. Jestliže například nějaká počítačová hra dosáhne 1 milionu stažení, dá se rozumně předpokládat, že ji lidé budou vyhledávat i ve fyzické formě; nebo prodá-li se 1 milion kusů nějaké fyzické hry, dá se předpokládat, že ji lidé uvítají i v digitální formě.

Ale abychom se vrátili k původní otázce, zda sledovat či nesledovat novinky. Podle mě je to zcela individuální. Někdo pracuje tak, že se pohybuje ve světě deskových her a má bohaté zkušenosti, znalosti, rozhled a dovede pak odhadnout možnosti nové hry nebo i vymyslet na základě toho vlastní originální kousek. Někdo zase novinky nesleduje, v tržišti deskových her není až tolik doma, přesto dovede vytvořit originální deskovou hru. Univerzální metoda, co má či nemá člověk dělat, aby stvořil kvalitní nebo úspěšnou nebo kvalitní úspěšnou deskovou hru neexistuje.

Sám bych si netroufl nikomu radit, co má dělat, nebo ho soudit, že dělá nebo nedělá něco, co se mně osobně nezdá správné.

Uzavřu to myšlenkou postmoderního filozofa Feyerabenda, která je známá jako metodologický anarchismus: Jediná správná metoda je, že nemáme žádnou metodu. Máme absolutní svobodu. Anything goes – cokoli jde.