Šachy - asymetrie mezi bojem a kapitulací

Napadlo vás někdy, že šachy jsou poměrně silně asymetrická hra? Pojďme se podívat na to, jak partie v šachu fungují v praxi, respektive nakolik je to poziční a nakolik materiální hra.

Každý pozorovatel, třeba i ten, který neumí hrát šachy, si nemůže nevšimnout, jak velké procento partií končí remízou. Dá se říci, že čím vyšší úrovně turnaje se to týká, tím vyšší procento remíz tam bude. Na nejvyšší úrovni šachu dokonce více než 80% partií končí remízou.

To je přirozeně způsobeno hraniční vyrovnaností soupeřů, ale také určitým omezením šachu jako takového, který od jisté úrovně vede k tzv. "remízové smrti". Hra už zkrátka nenabízí takové množství kombinací, které by mohly partie zvrátit, a většinou se jedná o drobné poziční nuance, které velmistři sledují a v nichž i chybují.

Ale jak je to s výhrou? Na vyšší úrovni šachu málokdy uvidíte něco jako šach-mat. Drtivá většina partií končí tím, že se soupeř v určitém momentu partie jednoduše vzdá. Dál hra nepokračuje. Pravidla šachu sice poukazují na to, že je to vzájemným respektem, aby se šetřil čas a energie na další partie, zejména když hráč už nemá prakticky šanci hru vyhrát. A aby se soupeř "neponižoval". To je ale etická a sportovní stránka turnajů a partií.

Ve skutečnosti se partie v šachu hraje do určitého bodu, který je bodem zlomovým. Jakmile hráč vidí, že po tomto zlomu přichází o nějakou - zpravidla materiální - výhodu, hru vzdává. Soupeř totiž může relativně snadno hru dokončit, aniž by potřeboval brilantní tahy, stačí mu víceméně průměrná hra bez hrubých chyb a celkem jistě partii vyhraje. Hráč, který se naopak ocitne v nevýhodě, by potřeboval mnohem silnější hru, které ovšem není očividně schopen, nebo více riskovat, což zase vede k větší chybovosti. A tak partie šachu trvá do tohoto bodu zlomu a v tuto chvíli jeden z hráčů partii vzdává.

Je to asymetrie mezi bojem a kapitulací.

Tenhle aspekt má - jen tak mimochodem - významný vliv na počet kombinací v šachu. V souvislosti s tím se obvykle uvádí astronomická čísla, ale jsou to jen teoretické výpočty a odhady, které předpokládají, že se partie hrají do konce. Prakticky všechny partie v šachu se do konce ale nehrají a tak je významná část těchto teoreticky realizovatelných kombinací jen hypotetickým konceptem.

Mohlo by se uvažovat o režimu, v němž by se partie musela dohrát do matu. A pak hodnotit i realizaci této výhody. Ale to už zavání alternativním systémem - a šach má přece svou tradici.