Jsou šachy skutečně tak populární?

Když se zabýváte klasickými deskovými hrami, napadnou vás otázky, jak byly tyto hry populární a rozšířené v dřívějších dobách a co vlastně přispělo k rozšíření v dnešní době.

V první řadě je třeba si uvědomit, že mluvíme-li o popularitě deskových her, vztahujeme jí k určitému kulturnímu, v širším smyslu sociálnímu prostředí, ve kterém je lidé hrají. Toto prostředí determinuje nejen způsob rozšíření, ale i určité mentální nastavení lidí, kteří v tomto prostředí vyrůstají a následně žijí. Např. západní země budou mít jiné mentální nastavení než asijské, a ty zase jiné než africké apod. Takže aktuální popularita jedné hry, např. šachů v západní Evropě, nebude korespondovat s popularitou jiné hry, např. Mahjong nebo Go v asijské kultuře. Africké země mají zase v oblibě mankalové hry a zase ty v našem kulturním prostředí tak populární nejsou. Sociálně-kulturní prostředí tedy určuje nejen to, co lidé v tomto prostředí povšechně hrají, ale i to, co se jim líbí a co je baví.

Kulturní vliv 

Mentální nastavení – v zásadě se kryje s výchovou a determinací kultury, ve které člověk žije odmala – pak působí, že každou jinou deskovou hru, kterou v dospělosti vidíme, máme tendenci srovnávat s tou, která je v naší kultuře dominantní. A tuto dominantní hru navíc přeceňovat. Je to obyčejná psychologie. Takže dnešní člověk západní kultury bude nějakou novou abstraktní deskovou hru vždy nějak podvědomě porovnávat s šachy, přičemž šachy pro něho zůstanou „nejlepší“, aniž by tušil proč (anebo si tyto důvody snadno vyfabuluje). Člověk asijské kultury bude zase podvědomě porovnávat nějakou novou abstraktní hru pro dva s Go, přičemž Go bude pokládat za vrchol tvorby v oblasti abstraktních deskových her.

Kvantita 

Pokud jde o kvantitu, je pravda, že i když srovnáváme dnešní deskové hry napříč, pak na počet hráčů vítězí zjevně šachy. Není to ale tak moc drtivé vítězství, jak by se nám, např. v Evropě, mohlo na první pohled zdát.

• Šachy hraje podle dostupných odhadů na 600 mil. lidí – pravidelně či alespoň občas.
• Africké mankalové hry až několik stovek milionů lidí – zejména v Asii, Africe, Americe a Karibiku.
• Mahjong hraje podle kvalifikovaných odhadů až 450 mil. lidí.
• Go má zhruba 40 mil. aktivních hráčů.

Jak to bylo v minulosti?

Konkrétně u šachů je minulost velmi zajímavá, neřkuli dramatická. Musíme poupravit legendy, že šachy vymyslel jakýsi indický mudrc, že jsou to extrémně oblíbená hra napříč staletími, že jí lidé hrají už 2000 let a její důmyslnost a atraktivitu objevily všechny vrstvy světa. To je typické západní vidění prizmatem dnešního pohledu a spíš přání otcem myšlenky.

Nejdříve k šachu samotnému

Nevíme přesně, kde šachy vznikly ani kdy. Nejčastěji se uvádí země původu Indie, kde vznikla tzv. čaturanga, což byla ovšem hra pro 4 hráče a s podstatně jinými figurkami i pravidly, která zřejmě vycházela z jiné starobylé hry, jejíž pravidla se nedochovala. Čaturanga měla prvek náhody - hrálo se kostkou o to, jakou figurkou bude hráč moct táhnout. Ale samozřejmě měla jisté kontury dnešních šachů. Dostala se dále do Persie, kde se hrála v trochu jiné podobě, někdy se ale uvádí, že právě Peršané mají hlavní podíl na vytvoření základů šachové hry. Rozšířila se také do Číny – a Číňané rovněž přizpůsobují pravidla a způsob šachové hry své mentalitě.

Pravidla šachu byla tolikrát měněna, že nemá smysl je všechny v tomto článku vyjmenovávat. Začala se každopádně konsolidovat až kolem 15. století. Zejména symbolickým vlivem španělské královny Izabely - jako jedné z nejmocnějších vládkyň na světě v té době, se upravila pravidla tak, že figurka královny (dnes méně aristokraticky „dámy“), která mimochodem vystřídala „vezíra“ (výhradně mužskou funkci), získala možnost neomezeného cestování po šachovnici. A také figurka střelce (vlastně „biskupa“) získala podobnou moc, nicméně trochu menší než dámy. Mimochodem v ruštině je střelec pořád slon a věž je "lady", což není jen jazyková nuance, ale odráží to jistou historickou realitu. Zavedla se rošáda a další pravidla a výjimky.

Než došly dějiny šachové hry až sem, tj. do konce 15. století, byla to v podstatě jiná hra lišící se navíc místo od místa. Také ještě od 15. století do 19. století byly provedeny některé drobné změny v pravidlech.

Takže, jinými slovy, abychom se vrátili na začátek, mýty o tom, jak lidé hrají šachy tisíce let jako bůhvíjak oblíbenou a v zásadě nezměněnou hru, se nezakládají na realitě a jsou velmi zkreslené a nafouknuté.

Šachy byly v minulosti prakticky okrajovou hrou

Pokud jde o rozšíření a popularitu, tak tady vůbec už nemůžeme hovořit o nějaké masové kultuře. Šachy byly až cca do 20. století okrajová hra. Byla to hra vyšších společenských vrstev, zejména šlechty a aristokracie. To bylo způsobeno jednak tím, že šachy byly příliš složité na výrobu, figurky musely být opracované, vyřezané, deska musela mít šachovnicovou strukturu. Jednak i tím, že měly komplikovaná pravidla, na jejichž učení nebyl v nižších vrstvách mezi prostým lidem čas ani nálada. A do třetice tím, že délka partie šachové hry byla více než 30 minut, což nesvědčilo tempu tehdejšího všedního života (preferovaly se hry do 20-30 minut a také zejména karetní či hazardní hry).

Ve středověku byly rozšířené nenáročné hry, s prostými kameny a jednoduchým provedením desky. Mezi takové se řadily například Alquerque, předchůdce dámy pocházející zřejmě ze starověkého Egypta; či Mlýn, dnes spíše ze setrvačnosti známý, ale na naši dobu už jaksi málo sofistikovaný. Stopy po hrách Mlýnu se našly v různých klášterech, hradech i na tržištích. Existuje i vysoká pravděpodobnost (byť přímý důkaz chybí), že Mlýn hráli i námořníci na lodích po čas Kolumbovy výpravy při objevování Ameriky. Velmi rozšířená byla i skandinávská hra Tafl (Hnefatafl), zase v jiných lokalitách Evropy, a dále rozšířené byly i v nějaké podobě starořímské deskové hry (např. Tabula - pozdější Backgammon). Opět prosté, ale kombinačně bohaté.

Šachy byly prestižní, intelektuální hra. Nebyly pro každého a také je nehrál každý. Spíše naopak - byly na zámcích, hradech, u duchovenstva, byla to elitní zábava. Pomalu se začaly rozmáhat až v 19. století mezi intelektuály a také koncem tohoto století se začaly šířit v širších sociálních vrstvách, v podobě turnajů, literatury, klubů.

Ve 2. pol. 19. století se šachy dostávají už do popředí intelektuální zábavy. Zejména šachoví mistři jako byli Anderssen, Morphy a jiní šachy značně popularizují v západním světě. Ale i přes cílenou publicitu byl stále dosah velmi malý (žádná televize, internet). Na začátku 20. století se ustálí mistrovství světa v šachu, kde dominují výrazné osobnosti – Steinitz, Lasker, Capablanca, Aljechin a další. Tento typ prestižní soutěže přitáhne pozornost širší veřejnosti a šachy začíná hrát čím dál více lidí. Ale až do poloviny 20. století je to pořád relativně málo, pořád je to okrajová desková hra.

Bobby Fischer a Sovětský svaz

Ve 2. pol. 20. století přichází zlom, který odstartuje nebývalý zájem o šachy v Sovětském svazu, kde se stanou součástí vzdělávání i státní prestiže. A také na druhé straně planety excentrická osobnost Bobbyho Fischera. Až tedy od 2. pol. 20. století se šachy stávají skutečně globální masovou hrou. Exponenciální nárůst hráčů v podobě běžného koníčku pokračuje až do dnešní doby, kdy je o šachy zájem také díky internetu, výrazným osobnostem ze světa šachu i sportu obecně, sponzorům, mobilním aplikacím, streamovacím platformám a digitální podobě všeho druhu.

Dnešní doba (na Západě)

Dnes máme tendenci si myslet, že šachy - protože jsou právě tak toho času rozšířené - byly dokonalou hrou už po staletí před námi, a že lidé, stejně jako my, tuto dokonalost objevili a našli automaticky v takové hře zalíbení. Máme tendenci vidět příběh šachů optikou popularity, které se jim dostává dnes. Ten ohromný boom vytváří dojem, že šachy jsou fenomén po tisíciletí.

Jak ale vidíme, není to až tak jednoduché a své místo na výsluní si musely šachy v průběhu času vybojovat. Šachy se vyvíjely, měnila se pravidla, figurky, způsob hry, výjimky. Měnila se i dynamika hry. Ve středověku je hrála velice úzká skupina lidí a veřejnost o nich prakticky nevěděla. V širších vrstvách se hrály nenáročné hry – jak na výrobu, tak na pravidla – a šachy zůstávaly za zdmi hradů a zámků jako „zábava bohatých“, jak se říká „královská hra“ – tj. defacto: hra pro krále.

Teprve od 2. pol. 20. století se stávají skutečně masově rozšířenou hrou.

Každá hra má svůj příběh. Šachy mají spletitou historii a jsou navíc opředeny do spousty mýtů. Ale podívat se hlouběji na historii jakékoliv deskové hry je úžasné dobrodružství a často se člověku odkryjí věci, o kterých netuší, anebo jsou pod rouškou jeho kultury prostě zastřeny.