Amoriax vs odebírání sirek

Se hrou NIM, neboli „odebírání sirek“ (či jen „sirky“), se setkal už asi každý. Hráči se v odebírání sirek střídají, každý může odebrat 1, 2 nebo 3 sirky. Kdo vezme poslední sirku, tak prohrál.

Je to hra, na které se často objevují příklady z oblasti teorie her, teorie grafů, algoritmů a výherních strategií.

Možná vám to Amoriax nepřipomíná, alespoň ne na první pohled. Ale určité paralely v koncovce tady přece jen najít můžeme. Už pocitově: U obou her dochází ke zvýšení dynamiky v průběhu hry – čím více se blížíme cíli, tím napínavější to je.

Ale hlavně, jak u sirek, tak u Amoriaxu, se nezadržitelně blížíme finální kombinaci, která už je nezvratná pro vítězství, resp. prohru. Dá se říci, že zpětně lze matematicky odvodit kombinaci, která nezvratnou výhru zakládá, nicméně každým tahem se strom exponenciálně rozšiřuje, a tak reverzní mechanizmus funguje jen do určité chvíle, od které pak už nejsme schopni kombinaci dopočítat.

U Amoriaxu jde o kombinace na kříži (těch může mimochodem vzniknout 35.272). To znamená, že zatímco sirky jsou vlastně 1-rozměrné, kříž Amoriaxu je 4-rozměrný. Ke korunovaci (tj. finální kombinaci) lze dospět ze 4 stran. Na rozdíl od NIM je také u Amoriaxu důležité, že uspořádání kamenů na kříži předchází zahájení a střední hra partie, což u sirek samozřejmě chybí.

Ale i tak je to možná zajímavost všedního dne, že při troše fantazie je možné základní podobnost logiky Amoriaxu s odebíráním sirek v koncovce vidět. Každý tah blíže středu, každý kámen blíže kříži zvyšuje napětí a zaměstnává naše mozkové buňky na maximum. Poslední tahy doslova zavaří hlavu.